Pračka signálem oznamuje, že je hotovo. Aeshlie otevírá dvířka a do tlamy uchopí roh cíchy. S obavami vzhlédnu k paní Černé. „Než to po zemi dotáhne až ke šňůře, abyste to pro jistotu vyprala znovu…“ Podívá se na mě pohledem, v němž spatřím náznak pokárání i jemné pýchy. „Ale Aeshlie přece prádlo po zemi netahá.“ Má pravdu. Dnes už to vím taky. – Prádlo paní Černé je vždycky jako z cukru…
Vím i další věci. Vodicí a asistenční psi vás dokážou jak dojmout k slzám, tak k smrti vytočit. Jako kteříkoli psi jiní. Jsou to herci. Jakmile mají zvědavé, pokud možno početné, publikum, mohou se přetrhnout. Najednou dokážou i to, o čem se před chvílí pána mazaně snažili přesvědčit, že vůbec netuší… Najdete mezi nimi dříče a srdcaře, ochotné kdykoli za majitele obětovat vlastní život, i lenochy, které povinnosti občas pěkně otráví. Není divu. Mají toho dost na jeden obyčejný psí život.
MAGGIE
Že kšeft převálcoval základní lidskou morálku, bývá občas patrné snad ve všech oborech lidské činnosti. Že se tak děje i ve výcviku vodicích psů, vás však přesto zaskočí. Třeba jako příběh Maggie. Krásného, přátelského křížence australského ovčáka a labradora. Nevidomé slečně fenku coby „speciálně vycvičeného vodicího psa“ předala organizace na „speciální výcviky vodicích psů“ zaměřená. Za 272 000 korun. Dívka se psem si padli do oka hned. Alespoň co se týče mazlení. Jakmile došlo na vycházku, Maggie očekávala, že slečna povede ji.
Překážky podlézala, místo aby je s nevidomou majitelkou obešla.
Nezastavila na jediném přechodu a vedla paničku do silnice. Vůbec nevěděla, co má dělat…
Slečna se bála o život a fenka panikařila z toho, že neví, jak jí pomoci. „Pak začala chodit s klukem, který byl také nevidomý a měl vodicího psa od nás,“ vypráví Zuzana Daušová ze společnosti Helppes. „Zjistila, že vodicí pes dokáže i vodit. Obrátila se na vedoucí organizace, která jí psa předala. Ta ji osočila, že byl vycvičený. Že ho musí určitě mlátit. Nebo přivazovat k topení, že to je její vina. Tak přišla celá zoufalá k nám.“
Když Maggie zdejší trenéři zkoušeli, poznali, že nikdy nemohla být na průvodce nevidomého cvičená.
„Zavedla slečnu doprostřed nejrušnější křižovatky, tam zastavila, roztřásla se a dál se nehnula. Nešla ovládnout žádným povelem. Slečna narážela do překážek, lekala se, vykřikovala a fenka trpěla. Měla rozšířené zorničky, klepaly se jí nohy. Strašně paničce chtěla vyhovět, ale nevěděla, co má dělat. Byla v neuvěřitelném stresu. Přitom nedokázala reagovat ani na sedni a lehni. Za 272 000 korun.“
Následující soud trval dva roky.
Nedávný verdikt padl ve prospěch žalobkyně. Fenka jí také zůstala.
Jenže se ji bála jít i vyvenčit, protože jí šlo o život. „Nabídla jsem slečně, aby Maggie dala k nám.
Naučili jsme ji aspoň přijít na zavolání. Dva měsíce se s ní ale nedalo dělat nic. Byla ve stresu a čekala na paničku.“
KDE SE TO BERE?
Dávno neplatí, že pro pomoc cvičíme vybrané čistokrevné rasy. Trenéři v Helppes mají ve výcviku například voříška všech voříšků, kterého čekala smrtící injekce v jakémsi slovenském útulku.
Náhodou si ho někdo všiml. Tady zjistili, že jeho empatie a šikovnost nemá mezí. Šťastný člověk, jemuž právě tenhle pes bude nápomocný. Ke stejnému účelu bývají cvičení i jorkšíři, trpasličí pudlové či knírači. „Malý pes vás neobrátí z boku na bok, nepřinese těžkou věc. Ale jinak může být super asistenční pomocník. Máme vozíčkářku, distrofičku, na vozíku v podstatě leží. Mívala rotvajlera. Ale musel jí sloužit jen doma. Miloval ji natolik, že ji před lidmi, byť jí chtěli třeba pomoci, bránil. Taky ji nemohl svlékat. Nechtěl jí ublížit. Všechno jí podával, polohoval ji. Ale když umřel, chtěla psa, kterého zvládne. Dohodli jsme se na malém pudlovi. Zvládá ji svlékat, podávat věci, rotvajlera důstojně zastoupil.“
Škála psích ras pro asistenční účely se rozšiřuje i s tím, jak přibývají požadavky na „úkoly“ psů. Novým fenoménem jsou psi cvičení pro lidi trpící autismem, i trpasličí plemeno dokáže výborně varovat diabetika, když mu začíná klesat cukr v krvi. Upozorní na příchod epileptického záchvatu či hrozící srdeční příhodu. Zuzana Daušová vypráví příběh z minulého týdne. – Paní, těžkou kardiačku, postihl záchvat ve spánku. Ztratila dech. Její border kolie okamžitě intuitivně procitla, a byť nikdy neštěká, rozštěkala se tak, že zburcovala celý dům. Doktorka řekla, že paní zachránila život.
Podobně dojemný je případ jiné vozíčkářky, co vyjela fenu retrívra vyvenčit. Bez mobilu, v zimě, pes bez postroje. Najednou jí podklouzl vozík, převrátil se s ní do sněhu. Tma, nikde nikdo. Co měla čuba dělat? Chvíli běhala kolem, pak utekla. Paní nervy v čudu, že jí ještě zmizel pes. Neběžel ani směrem domů, ale na druhou stranu. Fenka vběhla do hospody. Tam začala strašně vyvádět, štěkat, chlapi ji vyháněli. Protože neměla asistenční postroj, tak si mysleli, že jde o nějakého zaběhlého psa. Ale ona vyváděla tak strašně a pořád se tam vracela, i když na ni křičeli, ať vypadne, a házeli po ní věci, až jim to nedalo a vyšli za ní. Dovedla k paní tři mužské.
„To je přesně ta chvíle, kdy si říkáte – kde je asi uvažování psa? Jak přemýšlí? Kde se to v něm bere?“ říká Zuzana Daušová, která se psy pracuje přes 40 let…
—
NA ASISTENČNÍ PSY JSOU STÁLE VĚTŠÍ NÁROKY. CO JEŠTĚ MOHOU ZVLÁDNOUT?
Příběh
Neumím si život bez ní představit
Když všichni v roce 1989 podléhali euforii revoluce, Hana Černá měla starosti úplně jiné. Diagnostikovali jí roztroušenou sklerózu. Dnes je šestý rok na vozíku. Co nedokáže, v tom jí pomáhá sedmiletá fenka zlatého retrívra Aeshlie.
Je její průvodkyní, ať se děje, co se děje. Může s ní do nemocnice i do lázní. Na palubu letadla i do kostela. Když její dcera před dvěma lety rodila, byla se na vnouče své paní na novorozeneckém oddělení podívat samozřejmě také Aeshlie. „Je to absolutní pohodářka,“ vypráví paní Černá. „Ráno mě vzbudí. Když se mi nechce, stáhne ze mě peřinu. Přinese mi brýle, oblečení, boty a svůj postroj. Jdeme ven. Vrátíme se. Když je potřeba, sundá mi brýle, rukavice, boty. Je moje naprostá opora. Podá, cokoli je potřeba. Vyndá prádlo z pračky. Donese mi kolíky. Když se rozsypou, posbírá je. Pozná, kdy mi není dobře. To pak přijde, položí si hlavu na mou nohu a čeká, co budu potřebovat.“ Aeshlie nikdy nepřestává přemýšlet. Je vzor naprosté poslušnosti a oddanosti. -Nenapadne ji jít za jiným psem, nedostane-li vysloveně povel. Nedá se ničím odlákat od vozíku. Cokoli dobrého nechá paní položeného na stole, nevzala by si to, byť by měla sebevětší chuť. Retrívři zbožňují vodu. Nikdy by si ale na pravidelných procházkách kolem rybníka nedovolila odběhnout… „Strašně rychle chápe,“ vyjmenovává další přednosti Aeshlie její paní. „Je to pořád sranda? Ještě můžu? Ještě je to sranda? Jakmile ale trochu naznačím, že už ne, okamžitě přestane. Miluje mě nepředstavitelně. Zdrhá jen před vnoučaty. Strašně na ně totiž žárlí. Ví, že nesmí dát nic najevo, tak jde raději o kus dál.“ Ačkoli žijí samy v bezbariérové garsonce, nemusí mít Hana Černá strach, že by jí cokoli mohlo scházet. Strach má jen z jediné věci: „U mojí nemoci můžu ze dne na den zůstat ležící, zcela ochrnutá. Nevím, co bych s Aeshlie dělala. Polohovat by mě nemohla, mám silnější konstituci, mohla bych jí ublížit. Dcera mi slíbila, že by si ji vzala. Ale já si život bez Aeshlie nedovedu představit…
Rozhovor
Výcvik dá jen 50 % schopností
Rozhovor se Zuzanou Daušovou, dlouholetou cvičitelkou psů a vedoucí společnosti Helppes, centra výcviku psů pro postižené
– Mnozí lidé si myslí, že vodicí či asistenční psi jsou chudáci…
Jo. Taky kolují pověry, jak umírají brzy. Já už jsem na to alergická. Lidi si myslí, že pořád pracujou. Nevidí je puštěné v parku bez postroje, když si s pánem hrají. Ti psi musí mít úplně normální život. Nebo by aspoň měli mít. A subjekt, nejde-li mu jen o peníze, by si měl ověřit, komu zvíře dává.
– Jde to vždy tak dobře ověřit? A psa třeba odebrat, když pán je chromý nebo slepý, ale zlý?
Občas to je problém. Měli jsme případ, kdy nevidomý kluk se o fenu sice dobře staral, ale týral ji psychicky. Nevěřil jí. Nikdy se s ní nesžil ve vodění. Sám měl velmi špatnou orientaci, učil se asi čtyři měsíce jen dojít do parku 300 m vzdáleného. Fena se trápila, byla úzkostná. Jakmile vyšli, on se bál, znervózněl, začal s ní poškubávat, křičet na ni, fenka se psychicky rozsypala. Hned jsem mu nabízela, že vrátíme peníze úřadu a psa si vezmeme zpátky, ale nepřistoupil na to. Nemohli jsme nic dělat. Byli jsme v háji. V naší zemi bývá problém prokázat kruté týrání fyzické. Natož psychické.
– Stává se, že si vycvičený pes s pánem nesednou?
Občas. Ale u psů je to výjimečné. Máme tu třeba klisničku asistenčního poníka. Je skvělá. Jezdí metrem, tramvají, autobusem. Sjíždí eskalátory. Už za 4,5 měsíce byla schopná vodit nevidomého. Ale je vyčuraná. Přesně ví, co si ke komu dovolit. Nezavrtí ocasem, nepoznáte, že má radost. Já už na ní však poznám, koho by byla ochotná vodit a z koho by si dělala srandu.
– Používáte při cvičení i tvrdé metody?
Taková ta současná moderní „pozitivka za každou cenu“ nefunguje. Jasně. Existují trenéři, co ji používají. Když chce pes napadnout jiného psa, otočí se a jdou na druhou stranu, jen aby ho nemuseli napomenout. Vše hnané do extrému je špatně. Můj nejhorší trest pro psa je psychický. Fyzicky to ani nejde. – Dáte facku labradorovi, je to o zlomení ruky, a on se bude pořád radovat. Jsou splachovací. Co se týče pitbulů, stafordů a podobných plemen, tak je můžete seřezat vodítkem, a oni z toho mají vysloveně potěšení. – Sranda, hurá, bude akce! Když na ně zapůsobíte psychicky, je to pro ně mnohem horší.
– Urazíte se? Přestanete s nimi mluvit?
Ne. Zařvu. Vyloudím hodně zlý a agresivní tón. Veškerá práce se zvířetem je o psychice.
– Dobrým slovem se nevycvičí?
Ne. Ale to ten pes ani není šťastný. Má rád autoritu. Svět a la černá a bílá. Musí mít mantinely. A musí vědět, co má dělat. Netouží být vůdcem smečky. Touží po jasném a pevném vedení. A laskavosti..
– Asistenční pes ale je hlavou smečky…
Spíš vodicí pes. Dostává se do situací, kdy musí rozhodnout opravdu jenom on sám. Najednou je rozkopaný chodník. A jen on musí rozhodnout, kudy se půjde…
– Je to stres?
Jak pro kterého psa. Některý si řekne – super, konečně můžu pracovat a nikdo mi do toho nekecá. A některý se rozsype jak domeček z karet a musíte ho poskládat zpátky. Nikdy ho dopředu nemůžete připravit na úplně všechny situace.
– Co jim dělá nejvíc problémů?
To je různé. Může s panikou reagovat na eskalátory, a ve finále mu půjdou fantasticky. A naopak. Ale záleží, jak náročné úkony potřebuje zvládnout. Pokud je tam zvedání ruky na stůl, zvedání nohou, když spadnou ze stupátka vozíku, narovnávání hlavy, polohování, to jsou velmi náročné úkony. Ruka je poměrně lehká, ale nohy a hlava jsou těžké. Pro psa je složité uchopit nohu za nohavici tak, aby mu nevyklouzla z tlamy, ale aby ani člověka neuhodil o stupátko či o roh postele a ještě aby ho omylem nekousl. Většina z těch lidí má nohy necitlivé, tak by si ani nevšimli, že mají prokouslou nohu. Narovnat člověku hlavu, když mu spadne dozadu či do strany, je neuvěřitelně těžké. Pes to musí udělat postupně, aby nedal prudkou ránu a nezlomil pánovi vaz. Ale zároveň musí vyvinout velkou sílu, aby hlavu opravdu narovnal. Musí se to učit krůček za krůčkem.
– Tohle všechno ve výcviku simulujete?
Jistě.
– A ten pes neví, že to je jen hra? Že to není doopravdy?
Ví. Ale jakmile pozná svého pána, ví také, že teď už to doopravdy je. Taky výcvik ovlivňuje jen 50 % jeho schopností. Zbytek vytváří vzájemný vztah.
– Pes vždy pozná, jaký má pán handicap? Že nevidí? Že nemůže pohnout nohou?
Okamžitě. Ale jak spolehlivě mu bude sloužit, záleží na tom, jaký budou mít vztah. Neděláme ze psů roboty. Nenutíme je. Nic nemusí. Ale pokud budou pána milovat, budou sami chtít. A dokážou dělat věci, které mě i po více než 40 letech práce se psy vyrazí dech a dostanou do kolen.
– Proč už mezi asistenčními a vodicími psy nevidím ovčáky? Dřív se snad jiní psi ani necvičili…
Vyžadují velkou důslednost a pevné vedení. Mají mnohem vyšší IQ než třeba retrívři, tím pádem jsou daleko chytřejší a vyčuranější. Důslednost musí být hodně velká. Když ji nemá, bude sice pracovat, ale podle svého. Retrívra vždycky utáhnete na misku žrádla. Srovnávám to s auty. Retrívr je traktor, ovčák formule 1. Ale potřebuje špičkového pilota.
– Co když je pes starý a má víc problémů než postižený pán?
Většinou si je lidé nechávají. I když jim už nemohou sloužit. Je to příliš silný vztah. Jedna moje klientka má 12letou fenu a velmi rozumně usoudila, že by ji už měla nechat odpočívat a my jí vycvičíme nového pejska. Že bude mít oba. Zjistila ale, že dva psy nezvládá. A že to je kontraproduktivní. Mladý pes blbnul. Když ona dala povel, rychle to udělal ten starý pes, tak ten nový se na to vybodnul. Chvílemi se předháněli… Nešlo to. Musela nám pejska vrátit. Nejdřív uvažovala, že dá původního psa k rodičům. Ale nedokázala se s ním rozloučit.
Monika Rohovská se psem Cindy
Devítiletá Monika Rohovská trpí od miminka kombinovaným postižením provázeným epileptickými záchvaty. Tam, kde už medicína zůstala zcela bezradná, pomohla šestiletá fenka Cindy. Holčičku polohuje, zahřívá, dělá pro ni, co jí vidí na očích. Rodiče Petra a Pavel tvrdí, že hned po půl roce, co Cindy měli, se dívčin stav velmi zklidnil, záchvaty přicházely méně, zlepšilo se její smyslové i celkové vnímání. „Jsme silná čtyřka,“ říká paní Petra. „Ale hlavně ony dvě jsou silná dvojka. Cindy Moniku neopustí ani na chvíli. Obě stejně zlobí a jsou takové spojenkyně proti mně. Když jednu napomenu, vzhlédnou obě ve stylu Co jako chceš?“
Příběh
Nejšťastnější je ve zverimexu
V 17 letech praskla Petru Bystroňovi cévka v hlavě. Následná urgentní operace neproběhla bez komplikací. Mícha se nějaký čas neprokrvovala a část definitivně odumřela. Výsledkem je vyšší stupeň ochrnutí. Mladý muž neovládá nohy, zčásti ani ruce, neovládá prsty, nefungují mu tricepsy…
Jeho postižení se mu už čtyři roky snaží kompenzovat Dita. Sedmiletá fena zlatého retrívra. Podává mu věci, jak doma, tak při nákupu, zvládá otevřít i zavřít dveře, které má vybavené provázkem pro snadnější manipulaci. Rozsvítí i zhasne. Nejvíc ji však baví svlékání. -Ať již jde o bundy, svetry, ponožky, boty či cokoli jiného. Když se Petra zeptáte, jestli ho dokáže něčím ještě překvapit, odpoví s humorem sobě vlastním: „Vždycky mě překvapí v situaci, kdy na veřejnosti předvádíme, co vše asistenční pes umí zvládnout. Dokáže odhadnout, že o něco jde, promění se v herečku a vše, co má, udělá najednou přesně, vzorově, bezchybně, ačkoli před hodinou se tvářila, že danou věc neumí.“ Petr Bystroň je vůbec veselá kopa. Ptám se ho, jaký má s Ditou nejsilnější společný zážitek, ale jeho ani na okamžik nenapadne sklouznout k sentimentu: „Nejsilnější asi ten, když u rybníka našla vyvrženou rybu, která tam ležela na sluníčku notnou dobu, a vyválela se v ní. To byl opravdu silný zážitek na několik dní.“ Taky říká, že retrívr je od přírody popelnice, pročež si Ditu spolehlivě získá jakýmkoli pamlskem. A za odměnu ji bere do zverimexu, kde je fenka nejšťastnější na světě, protože se může seznamovat s dalším zvířectvem. Nakonec však z něj aspoň nějaké „city“ přece jen vytáhnu. A věřte, že v jeho případě to je vyznání lásky, jak se patří: „Beru ji hlavně jako parťáka. Pokud občas vyrazím někam bez ní, připadám si, oprávněně, jako bez ruky…“
JUDITA BEDNÁŘOVÁ
Květy
Přidejte odpověď